Zde jsou uveřejněny postřehy a zážitky z uskutečněných akcí

Ahoj Deníčku,

po roční pauze, ale přece jen jsem tu. (10.8-19. 8. 2012) Jak asi víš, tak jsem se z malého Princess Anne v Marylandu přesunula do několika set mil severozápadně vzdáleného Pittsburghu, který se nachází v Pensylvánii a čítá přes 330 000 obyvatel. Do samotného Pittsburghu jsem se těšila, nejen proto, že budu žít ve městě, a že budu běhat jen cross country sezonu, což znamená sbohem zimnímu a jarnímu nesnesitelnému kroužení na dráze, ale hlavně na nový tým a vedení týmu, v kterém bylo v Marylandu na konci roku trošku dusno.                                                                                                                                                                             A tak jsem se vydala na cestu. Moje drahá Lufthansa, se kterou jsem, musím zaklepat, ještě neměla problém, mi vyhověla opět ve všem, co jsem chtěla a dostala mě do Filadelfie přesně v čas určený. Jen nebýt toho chytrého spolusedícího, který do mě hučel pět hodin z osmi hodinového letu, vychutnala bych si cestu ještě víc. Ale aspoň jsem se díky němu dozvěděla, jak londýňané  prožívali olympiádu, viděla pár fotek a také mám větší demografický přehled o Pittsburghu. Poté už jsem se raději neopovažovala otevřít oko, abych nemusela obdivovat veškeré jeho příbuzenstvo, které měl vyfoceno v telefonu.                                                                                                                                                                                       Na letišti na mě měla čekat kamarádka, která mi vyzvedla veškeré moje věci ze skladu v Princess Anne a měly jsme valit přímo z letiště do Pitt. Když ale místo v 16 hod přijela po 18, a ještě k tomu se sestřenicí v autě, bylo mi jasné, že z 5 hodinové cesty do Pitt sešlo. S radostí mi oznámila, že je ještě brzo, abych jela do školy, a že pro nás připravila program na víkend. Já po 13ti hodinové cestě a 6ti hodinovém posunu času, jsem nebyla dvakrát nadšená, ale co se dalo dělat. Jen jsem brnkla trenérovi, jestli můžu přijet až v neděli a už jsme si to valily do New York city. Po cestě jsem se chtěla trošku dospat na večerní párty, která nás čekala, dosti agresivní jízda mé kamarádky mi ale nedala usnout, přece jen se mám natolik ráda, abych to vydržela vzhůru až k ní domů. Jen jsem si říkala, chudák (jěště pořád) moje auto. Domů jsme se dostali bezpečně nebo nebezpečně o tom se nebudu rozepisovat. Ale párty, na kterou jsme měly jít, jsem posléze vzdala. Dala jsem si sprchu a spadla do postele jak zabitá. V sobotu, už jsem se ale s BBQ a jamajské párty nevyvlíkla. Celý den, se Kenesha motala v kuchyni s přípravou jídla a já stále překonávala časový posun s válením se u televize a díváním se na olympiádu. Přesně jsem věděla, co si vezmu na sebe, děkovala jsem bohu, že mi Kenesha zapomněla boty na podpatkách v Marylandu a tudíž že můžu jít ve svých hodobožových sandálkách. Když jsem ale uslyšela, musíme z tebe udělat černošku, bylo mi jasné, že mi to jen tak neprojde. Vyfasovala jsem černé šaty, opět mi Kenesha zapletla copánky a mohly jsme vyrazit. Podotýkám v botech vlastních :-). Za tu noc jsme navštívily víc míst, ale nakonec to vyhrála již zmiňovaná jamajská párty. Vše probíhalo v pohodě a poklidu. Sice jsem trošku vyčnívala z davu, když jsem asi ze 100 lidí byla jediná bílá, ale když to nevadilo jim, tak mně taky ne. Vypila jsem pár punčů a ochutnala trochu z jejich kuchyně i jejich temperamentní kultury, včetně tance při němž visíte dva metry nad zemí hlavou dolů. Čas utíkal více jak rychle a když jsem se při ukládání ke spánku podívala na hodinky, docela mě vyděsilo těch 4:30, když jsem věděla že v 7 hodin musíme vyrážet směr Pitt.                                                                                                                                                                                           No což, už párkrát jsem takto vstávala, tak jsem vstala zase. Nic příjemného to nebylo, ale přijet hned první den pozdě, není podle mého gusta. S Keneshou jsem třásla, jak to dalo a dokopala jsem ji do auta, i když asi v polospánku, ale dostala nás z New Yorku ven, a pak jsem si po dlouhé době i já vyzkoušela řídit (ještě stále) moje auto. Kenesha i její přítel upadli do hlubokého spánku. Občas když otevřeli oko, tak jen pronesli: „zase kopce a lesy. Kde to budeš bydlet?“ Ale 6 hodinová cesta utekla rychle a já si mohla oddychnout, když jsem v dálce uviděla vysoké budovy Pittsburghu, že jsme dorazili v čas.                                                                                                                                                                                                 Pak už mě čekaly jen ty méně příjemné věci, zapsat se na kolej (přechodně), ubytovat se, vybalit věci. Když ty dva odjeli, teprve mi došlo, že jsem opět sama. Tam kde nikoho neznám, a můžu začít opět od začátku. Měla jsem sto chutí jim zavolat, že jedu s nimi zpátky.  To mi ale vydrželo jen chvilku, na fyzických testech, které jsem musela splnit jako podmínku účasti v letošní sezoně, jsem se setkala s novým týmem, a od té doby můžu říct, že už opět nejsem sama. Od pondělí stále objevuji nové kouty Pittsburghu anebo samotné školy a učím se, jak se tu žije. Tréninky máme 2 krát denně, prozatím, ale není to nic těžkého. Tento trenér, zdá se být rozumnější než ten předchozí. Také jsem konečně dala do kupy můj rozvrh hodin, který už mě těší trošku míň než tréninky, ve kterých jsem celkem úspěšná. Chemistry, Calculus, Introduction to the study of Government system, Public health, a introduction to the natural sciences and engineering tehnology jsou moje předměty v tomhle semestru. V kanceláři pro mezinárodní studenty jsem tak často, že už mě poznají podle způsobu otvírání dveří. Ale když nevím tak se jdu zeptat, že jo?                                                                                              Od čtvrtka do neděle nás čekalo kempování. Teambuildingová aktivita a zároveň první kemping v životě našeho trenéra. Krom běhání a chození, nás také čekalo páteční raftování. Což byla životní premiéra i pro mě. Celý víkend bylo hezké počasí, až na pátek, který jsme strávili skoro celý na vodě. Sice nepršelo, ale od rána bylo zataženo a ne moc příjemno na koupání ve vodě. Naštěstí v mém raftu seděla dosti šikovná posádka v čele s klukem, který má pradědu v česku ( Kravec), tudíž bylo jasné, že do vody nesmím spadnout, že náš raft, to nějak ukočíruje. Do vody jsme šli s úsměvem, ale ten mě hned přešel, když už po pěti minutách dva z nás byly vykoupaní, protože vypadli z lodi. Den to byl náročný, ale přesto zábavný, určitě jsem na raftech nebyla naposled. S těmito spoluběžci, kteří jsou více než nadšení pro outdoorové aktivity se toho asi zažije víc. Taky se ještě musím pozastavit u jídla. Když jsem pronesla, že se u nás v Česku nejí burákové máslo, pronesli: „ Panebože, odkud to pocházíš. My neznáme člověka, kdo nemá rád burákové máslo.“ V tomto s nimi souhlasím, a opět jsem po tomto víkendu vpadla do zajetí burákového másla. Poté mě naučili nové mňamce, což teda ani mě moc nenadchla: Rozpečete maršmelouna na ohni a vložíte ho mezi sušenku a čokoládu. Není to špatné, ale potom jsem chodila ujídat jen čokoládu, zatímco oni se cpali těmi maršmelouňáky. A nejvíc ze všeho byli vyděšeni, když jsme dělali těstoviny s parmazánem a já je polila kečupem. To bylo: „Oooooh Hanka, you just killed it.“ (tak teď jsi to zabila). A kdybyste viděli ty jejich obličeje. Ale jinak si docela rozumíme a myslím, že můj začátek v Pittsburghu nemohl dopadnout lépe.